IX. Maxík už chodí :-)

Tak je to tady, velký a všemi očekávaný okamžik v Maxíkově životě je konečně tady :-) Po pravdě už nás trochu vytáčela otázka: Tak co, už chodí??? Chvilku po narozeninách začal Maxík pomaličku dělat pár krůčků. Dva tři, a pak spadl na zem, ale bylo vidět, jakou velkou radost má z nového pohybu. Za ručičku chodil už pěkně a jistě, skoro vůbec se nedržel, jen tak aby se neřeklo a aby měl jistotu. Nejlépe se mu chodilo po zahradě nebo po nákupním centru (to nechápu proč :-) ) Jednou ale když jsme si hráli na zahradě na pískovišti a byl u nás Maxovo bratránek Domča, se kterým jsem si zrovna hrála já, Maxík se z ničeho nic postavil u stromu a šel směrem k pískovišti asi pět nebo šest kroků! A Domčova mamka, která ho viděla, z toho měla takovou radost, že ho nechala jít dál a dál až zakopl a spadl rovnou na hranu pískoviště. Byla z toho první velká boule, řev a hlavně se od této příhody Maxík bál udělat jakýkoliv krok sám. Ale nakonec z ničeho nic jednoho večera v osm hodin večer, když už měl jít spinkat do postýlky, přišel Maxík úplně sám za mnou do kuchyně :-) a smál se na celé kolo! No a pak chodil ještě půl hodiny jakoby testoval svou novou dovednost :-)
Od 15.8. 2014 tedy náš Maxík chodí :-) Pochopitelně jsme šli koupit první "zdravé" botičky :-) do obchodu v Šafaříkových sadech, jsou zde moc milí a příjemní, ale hlavně nám poradili, nožku změřili, a botičku vybrali podle nártu.

Minulý příspěvek o narozeninách jsem nechtěla kazit naším zážitkem, který ale určitě stojí za zmínku. Maxík nám totiž týden po narozkách onemocněl. Diagnoza zněla, rotavirová infekce :-( Ve čtvrtek jsem hlídala Elišku, a už když jsme si všichni tři hráli, tak se mi Maxík zdál takový apatický. Nezapojoval se do hry, byl buď u mě nebo někde sám. Chtěl také hodně chovat a být co nejvíce se mnou. Po obědě se mi ale zdál hodně horký. Změřila jsem mu teplotu a měl 37,5! Na webu naší pediatričky jsem si přečetla, co dělat při teplotě. Psala mimojiné, že dítěti zajistíme klid, pohodlně a lehce jej oblečeme. To jsme také s Eliškou udělaly a ta pak celou dobu chodila a říkala jak jsme Maxe lehce a pohodlně oblékly a jak jsme zajistily klid :-)) Maxík hned po vypití vody (mlíčko ani nic k jídlu nechtěl) usnul a spinkal tři hodiny. Druhý den nechuť k jídlu pokračovala a přidalo se zvracení. Pozvracel se vždy, když něco vypil, jídlo jsme do něj nedostali. Naštěstí teploty už neměl vůbec. Koupili jsme v lékárně Kulíška (rehydratační nápoj pro děti) toho vypil hodně, ale vždy následovalo zvracení. V sobotu se nám jeho stav zdál trochu lepší. Max byl veselejší, ale stále hodně spal a nechtěl jíst, jen pít. Když v neděli ráno hned po probuzení měl úplně suchou plenku, shodli jsme se s manželem, že vyrazíme na pohotovost. Zavítali jsme do nemocnice u Sv. Jiří. Špatný dojem na nás dýchl hned u příjmu, kde nás přijímala nějaká mladá paní doktorka. Absolutně neměla pěkný a milý přístup k dětem, který je podle mě důležitý. Maxík samozřejmě plakal, a ONA ( neznáme její jméno ) začala křičet, ať neřve a ať mu dáme dudlíka, ať ho držím pořádně, že ho musí vyšetřit - ani jednou nepoužila Maxovo jméno. A stále říkala, že je to divný, že zvrací a nemočí, a že HO tedy bude muset hospitalizovat. Dvě sestry, které v příjmové ordinaci seděly s podepřenými hlavami, se neobtěžovaly ani zvednout, nebo alespoň z dálky na mě volat například, že mám Maxíka svléknout a nechat mu plenku, aby ho mohla doktorka vyšetřit. Nás tedy na SZŠ učili, že máme pacientům sdělovat vše, co se bude dít a asistovat lékařům.
Po hodinovém čekání v hale, kde nám Maxík usnul, přílítla sestra, že pan docent přišel, ať rychle jdeme na ten příjem. Byli jsme posazeni ke stolu již na dětském oddělení. Maxíka mi vytrhli z náruče a tři sestry ho začaly svlékat a plačícího oblékat do jejich pyžámka. Když jsem přišla k pultíku, kde Maxe převlékaly, v domnění, že ho trochu uklidním, tak mě sestra seřvala, ať si jdu zpátky sednout a že je to horší než lepší, když mě malý vidí! Pak Maxe odnesly někam na sálek, kde mu napíchly kanylku a odebraly krev a výtěry. Maxík brečel tak, že ho bylo slyšet přes dvoje zavřené dveře a když jsem se podívala mýma provlhlýma očima na manžela, který měl také slzy v očích, tak nám bylo jasné, že jsme udělali velkou chybu, když jsme se rozhodli pro nemocnici u Sv. Jiří! Přístup sester v den příjmu byl opravdu hrozný, nevlídný, zlý! Když nám Maxe přinesli po těch všech vyšetřeních na pokoj, chytl se mě tak pevně, nechtěl se mě pustit a dokonce ani manžel ho nemohl vzít do náruče. Tak se bál, že ho zase někdo někam odnese. Bál se každého, kdo přišel na pokoj. Uklizečky, doktorů, sester a návštěv, co chodily za chlapečkem, který ležel s námi na pokoji. Jako zdravotní sestře je mi jasné, že vyšetření je nutné, všechno co se týká nemocnice je obecně nepříjemné. Lidé neví, co se bude dít, jsou nemocní, v novém prostředí. O to více, když je to malé dítě, které nezná bolest, nezná že ho někdo bere od maminky... Vše by ale mělo probíhat, tak nějak v rámci možností v klidu a milým jednáním. Myslím si, že kdyby sestra nejdříve přišla, promluvila by na Maxe, přinesla mu ukázat nějakou hračku, a pomaličku bych s ní šla k pultu, kde bych Maxíka svlékla, převlékla bych ho do toho jejich mundůru a on se pomalu rozkoukal, a ony by si ho mohly vzít na sálek, tak by to bylo všechno lepší, klidnější, než takto narychlo v chaosu. Tady by se ani nehodila tak známá nemocniční výmluva, že není čas! Byli jsme tam sami a personálu bylo dost! Jelikož jsme leželi vedle sesterny, tak jsem několikrát slyšela, jak jedna sestra mluví na asi osmiměsíční holčičku, která ležela bez rodičů právě na pokoji se sesternou. Křičela na ní, jaký je prase, že má drobky v postýlce, ať udělá paci paci pacičky, když holčička nic nedělala, tak sestra začala řvát, jak je holčička blbá, že kdyby se jí rodiče věnovali, nemusela být tak debilní! Ano čtete dobře! Jelikož nás umístili na pokoj hned vedle sesterny, kde ve dne v noci přijímali dětičky jako nás ( takže samý pláč, křik a hlasité otázky lékaře, aby překřičel pláč miminka při příjmu ) tak jsme samozřejmě v tomto nemohli usnout. Ani Maxík, ani chlapeček vedle na postýlce a ani já. Když už asi po desáté Max usínal a zase ho někdo probudil, byl už tak nervózní a nevyspalý, že začal hrozně brečet. nebyl k utišení. V tom přilítla sestra s větou: Copa tady takhle řve, proč nespí?! Řekla jsem jí tedy, že už po několikáté ho probudil nějaký hluk, a že prostě nemůže usnout. Sestra zabouchla dveře a pustila si nahlas LCD televizi přímo tam, kde ležela ta holčička, která mimochodem také nemohla usnout. Bylo půl jedné ráno!
Ráno se směna vyměnila, přišel balzám místo sestry :-) hodná sestřička, která jednala s dětmi úplně jinak. Z výtěru zjistili, že Maxík má rotaviry, ještě celý den dostával infuze, a další den už pil hodně sám. Po třech nocích nás pustili. Maxík se rychle zotavoval, už poslední den v nemocnici byl v pohodě. Každý, kterému se zmíním o nemocnici u Sv. Jiří, mi začne vyprávět podobné zážitky, které tam zažili. Už nikdy bych do této nemocnice Maxe nevzala. Hodná sestřička byla vyjímka, a tady jde dobře vidět, že vše je o lidech. Vše je o přístupu, který je tak moc důležitý! Chtěla bych poradit sestrám, které zaměstnání v nemocnici nebaví, nedělá jim radost, a obtěžuje je,  ať si najdou jinou práci, která je bude těšit.

Dnešní příspěvek na mém blogu nechci ukončit touto nepříjemnou historkou, proto napíši ještě pár řádků o našem šikovném Maxíkovi :-) o našem Lotrandovi, který má radost z každé blbinky, která se mu podaří a rozesměje každého v tu chvíli přítomného :-) Například když zjistil, že se všichni smějeme, když se při pití polije vodou z hrnečku, opakuje tuto srandu donekonečna, a dožaduje se stálého dolívání vody do hrnečku. Také se děsně nudí, když se nic neděje. To si potom třeba vezme sám od sebe bundičku z věšáčku, a bouchá na dveře, že chce jít ven na zahradu :-) Jeho nejoblíbenější činností je zapalování svíček. Ví moc dobře, kde svíčky máme, otevře šuplík, a nosí svíčky, které pak musím zapálit. Když už jich je aspoň deset :-) posadí se ukazuje na každou svíčku, jak krásně hoří a říká něco ve smyslu jéééé hezký :-) S Maxem je teď děsná sranda, provokuje, skáče, směje se, žvatlá různě jazykem, přičemž vytváří neopakovatelná slůvka. Miluje plyšáky, miluje zvířata, hlavně kočičku. Když jí vidí na živo, nebo v tv nebo v knížce, rozzáří se, a hned by jí chtěl hladit, tulit se k ní a říká mňau (no tedy já vím, že je to mňau, ale ostatním to zní spíše jako hmmmmmm vysokým tónem ) Moc dobře poznám, když je unavený. To začne hodně padat, je takový nemotorný a většinou k večeru dochází k různým malým úrazům, boulím, modřinám :-)

hřiště miluje

vyměňovat baterky, to  Maxe baví :-)

u babičky a dědy na zahradě

s nejlepšími kamarádkami, Terezkou a Viktorkou

já, Maxík, Adélka a Mireček a společný výlet na Karlštejn

po náročném odpoledni, usíná v kočárku

Maxík má teď hezky nastavený režim, který vyhovuje nám všem. Ráno vstává kolem půl osmé, jde si hned hrát, a popíjí mezi tím 240ml mlíčka. Nevím proč ho nevypije najednou, asi nemá čas :-) občas si ode mě kousne chleba se žervé a napije se čaje. Hrajeme si celé dopoledne, nebo jdeme nakoupit. V půl dvanácté máme oběd (když Maxovi rostou zoubky, tak sní maximálně jogurt nebo lipánka, maso nebo zeleninu odmítá) Pak usíná v postýlce sám, pustíme vždy CD Honzíkova cesta a do dvaceti minut je tuhý :-) Spí dvě někdy tři hodinky. A pak se nasvačí, většinou nějakou přesnídávku,  miluje salátové okurky :-) Bohužel s tím jídlem Maxík dost zlobí :-( Jí pokaždé v židličce, ale musí si s něčím hrát, jinak do něj nedostanu vůbec nic :-( Potom máme program, buď jdeme ven, nebo máme návštěvu, nebo si hrajeme, prostě cokoliv aby se Maxík nenudil :-) V půl sedmé je večeře, potom koupání a usíná opět sám v postýlce a mlíčkem s kaší :-) V noci se ještě jednou probudí na mlíčko.
Chtěla bych se ještě zmínit o růstu zubů. První zoubky zvládal Maxík docela dobře, i když při některém měl velké problémy se spaním, stále se probouzel během noci, třeba i 15 krát za noc, což bylo hrozné nejen pro Maxe, ale i pro mě. Zkoušela jsem Calgel, možná na chviličku pomohl. Hlavně se z toho stala zábava pro Maxe, jelikož mě viděl jak si gel vymačkávám na prst a pak chtěl abych dala gel na prstík jemu, poté si ho automaticky strčil do pusy a opět se dožadoval gelu :-)  Nejhorší problém jsem viděla v tom, že vůbec nechtěl jíst, pil pouze mlíčko a ostatní tekutiny. Takže jakmile začne odmítat jídlo, vím, že se Maxovi někde klube zub. Ovšem nejhorším obdobím bylo, když mu rostla první stolička, celé dny byl hrozně nervózní, protivný, brečel kvůli všemu, vztekal se a to tak, že mlátil hlavičkou o něco tvrdého, nebo do mě :-) Jednou jsem dokonce po poradě ze zubařem, podala Maxovi Nurofen pro děti. Zdálo se mi, že ho to opravdu hodně bolelo. V noci spal kupodivu dobře. Druhá stolička vylezla hned po té první a Maxík byl naprosto v pohodě, byla jsem překvapená, že už se prořízla, a Maxík vůbec nevyváděl. Teď mu ale leze třetí, a to je stejné jako u té první :-( takže si užíváme. Přikládám data, jak jednotlivé zoubky rostly. Je to spíše pro mou lepší orientaci. A přiložím i data s Maxovo pokroky, abych je nemusela někde lovit, když si budu chtít připomenout dobu, když byl ještě maličký a jak rychle rostl :-)

VIII. Maxík má narozeniny ...

Slíbila jsem brzký příspěvek o první narozeninové party našeho již velkého kluka :-) ale nějak nestíhám přispívat na blog. Teď jsem si konečně našla chvilku a doufám, že mne nikdo nevyruší :-)
Narozeniny to byly prostě nádherné, i když příprava byla někdy náročná a komplikovaná. Naštěstí jsme vše zvládli a dopadlo to náramně :-) Tímto bych ráda poděkovala mému muži :-) který víceméně zařídil vše sám, a vymyslel i vzhled dortu. Obstaral pohoštění, přivezl židle, navrhl pozvánku, ale i já přidala ruku k dílu. To né, že né :-) Například jsem vše vymyslela :-)) a taky nafoukala hromadu balónků, což nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslela! A když mi nepopraskaly při nafukování, tak poprsakaly když jsem se je pokoušela s Matějem zavěsit na vlasec a napnout mezi dva stromy! No na fotkách si všimněte, těch pár ubohých, barevných balónů, které zbyly. Mohu ještě prozradit, že balónků bylo původně 80! Je mi líto Maxíku, ale snažila jsem se :-)) Takže tedy obrovský dík tatínkovi Romanovi, který vše zvládl na výbornou! Možná to bylo i tím, že si na oslavu pozval svého psychologa, který opravdu dorazil :-) takže mu byl velkou odbornou oporou :-) a mnohým hostům jistě také :-)

Maxík byl celý den naprosto skvělý, v pohodě, a vypadal, že si oslavu vyloženě užíval. Šel z náruče do náruče a rád. Hrál si s dětmi na dece, nebo chtěl neustále po někom, aby ho vodil za ruce a   mohl tak běhat po trávě. Tímto děkuji Kačí, která s ním naběhala kilometry!
Velký strach jsem měla z počasí. Nakonec byl tak krásný den, že jsme si lepší nemohli ani přát. Možná na někoho bylo až moc vedro, a díky absenci slunečníků, někteří utíkali do chládku pod pergolku, pod kterou bylo tolik dobrot, tudíž důvod úptrku mohl být prozaičtější :-)

Maxík byl obdarován, krásnými dárky, které mu pomáhali rozbalovat děti Adélka, Mireček a Eliška. Všichni jedli, pili a hodovali :-) a byli jsme moc rádi, že jsme se takto všichni sešli. Nejradši bych takovou oslavu připravovala každý rok. Ale musím nějak vychytat to nafukování balónků :-) Myslím si, že příští narozky, bude zdobit zahradu ještě daleko více balónků než letos. Alespoň doufám!


 
 

 
 

Tak Maxíčku, rok s tebou utekl jako voda, byl to nádherný rok plný radosti. Doufám, že na oslavu prvních narozenin budeš hezky vzpomínat.

 
 
 
 
 

 

VII.

Maxíkovi je nyní skoro 11 měsíců :-), brzy oslaví své první narozeniny a my už přemýšlíme, jak oslavu uspořádáme. Nejspíše zvolíme rodinnou zahradní oslavu, takže si přejeme aby vyšlo počasí. V Čechách zrovna bude i brácha s dětmi, přiletí právě na Maxovo narozky.

Maxík už má pět zoubků a další se mu už klube. Nebrečí ani nemá jiné potíže, jen hůře spí, probudí se třeba desetkrát za noc. Což je tedy hrůza :-)

Další Maxovo pokrok je ten, že už krásně stojí a udělá i pár krůčků kolem nábytku, vyleze na schody, a kdybych ho nechala, vyleze asi až nahoru. Rád žvatlá a jakoby konverzuje ve svém jazyce :-) Je to veselý a velmi hbitý kluk. Přes den se ho snažím dávat spinkat už jen dvakrát. Jednou ráno, asi dvě hodinky potom co se probudí, a pak po obědě kolem druhé až třetí hodiny. V osm hodin večer, pak krásně a v klidu usne v náručí u mlíčka. Asi tři týdny na zpět, měl hrozné problémy s usnutím. Musela jsem ho uhoupat v lehátku, ale většinou se tam stejně začal kroutit a vylézat ven! To bylo vždy o nervy :-). Ale od té doby, co jsem mu pozměnila denní spánkový režim, usíná bez problému.

Maxík je moc šikovný, momentálně ho nejvíce baví, když může něco někam dávat :-) Takže stále má nějakou hračku v ruce a přemýšlí kam by jí tak mohl umístit, nejlépe někam hodně vysoko. Hodně také ukazuje na předměty, rád kroutí hlavičkou jakoby říkal Ne Ne Ne :-) a už stačí říct nějaké slovo na Ne a Max už kroutí hlavou :-) Včera zjistil, že když si dá něco na hlavu, tak je to ukrutná sranda :-)) Obzvlášť si oblíbil lžičku. A včera mu jeho nejlepší kamarádka Terezka půjčila dřevěnou dráhu na malá autíčka. Tato hračka Maxe vydrží bavit dlouho. Terezku on má bezesporu nejraději :-) Moc se mu u ní líbí a rád se k Terezce a teď i k Viktorce (její sestřičce), vrací. Je na Maxíka hodná a je taková starostlivá, místo Maxíku mu říká myšáku :-))





S Maxíkem chodíme dvakrát týdně na cvičení pro děti. Ono je to spíše takové hraní s dětmi podobného věku, a v herně se vždy vyřádí na skluzavkách nebo různých prolézačkách. Minule ho, ale cvičení nějak zmohlo a málem usnul na velké kostce :-)




Brzy Vám napíši o Maxíkově prvních narozeninách :-) Mějte se moc hezky!