IV.

3. AŽ 5. MĚSÍC 

Toto období, které níže popisuji, je obdobím velkých změn kdy Max je každým dnem šikovnější! Již to není jen takový uzlíček, co jenom leží... Docela brzy začal reagovat na naše hlasy, také svým ještě slabým a nejistým hláskem, ale postupem času hlas sílil a někdy, když se s manželem bavíme, jakoby se nás snažil překřičet :-) Opravdu každý den nás Maxík překvapí něčím novým. Ať je to právě nějaký nový zvuk, co vydá, nebo že si podává hračku, dává ji do pusy, nebo si začne cucat palec u nohy a takto bych mohla ještě dlouho pokračovat :-)

Na co jsem se ale hodně těšila, byly příkrmy :-) Počítala jsem dny do ukončeného 4. měsíce, abych mohla nakoupit kaše, velký set lžiček a začít postupně dávat ochutnávat našemu kloučkovi jinou stravu než mlíčko. Když nastal den D :-) tak jsem Maxe posadila do lehátka, uvázala bryndák a v domnění, že sní maximálně dvě lžičky rýžové kašičky, jsem vložila do té maličké pusinky trošku kaše. Nejdřív se zašklebil, ale pak když jsem lžičku vložila do pusinky znovu a hlouběji, začal jíst a dožadoval se další a další kaše. Snědl celý talíř připravený ze 100 ml umělého mlíčka! Postupně jsme začali i s karotkou, a další zeleninou, ovocem a teď v pátém měsíci dostáva i maso. Jsem ráda, že tak pěkně jí. Bohužel jsem si naivně myslela, že když bude na večer nasycený, tak vydrží spát déle, ale dosud tomu tak není :-( zdá se mi, že je to možná snad i horší. Nevím zda se spánek zhoršil právě kašičkami, ale i když jsem začala kaši dávat nejpozději tři hodiny před spaním, budí se pokaždé ve stejnou dobu.

Další změnou a to dost velkou a nám moc přínosnou, bylo to, že k Maxovi začala docházet na tři hodinky týdně chůvička :-) Já si tak mohu zajít na mou oblíbenou jógu, na větší nákup, nebo masáž. Doporučuji všem maminkám, které nemají poblíž rodinu, která by jim vypomohla občasným vozením děťátka v kočárku, nebo právě hlídáním! Zpočátku jsem byla dost nervózní, a první hlídání a tím pádem i moje první hodina jógy byla děsivá! Musela jsem neustále myslet jenom na Maxe! Ale když mi poslala chůvička mms jak Maxík spokojeně spinká, strach a nejistota byla pryč. Na naší chůvičku teď nedáme dopustit, a využíváme ji stále častěji. S Maxem to umí perfektně, a Maxík ji má moc rád! Cena hlídání je velice přívětivá a podrobnější informace najdete zde vřele doporučuji :-)

Ve třetím měsíci jsme začali s klučíkem docházet na vaničkové plavání do DAC Hobit, na doporučení mé známé Moniky - také lektorky kojeneckého plavaní a cvičení t.č. na mateřské, jsme se dostali k paní Jitce Pomahačové, která je úžasná! S dětmi to umí náramně a na plavaní si Maxík dobře zvykl. Chodíme jednou týdně. Doma nemáme vanu, takže nám jí docházení do Hobitu pěkně nahradí :-)

Těsně před pátým měsícem, se Max začal otáčet ze zad na bříško. Z břicha na záda se uměl převalovat o trochu dřív, ale jakmile se naučil přetáčení ze zad, tak přestal používat přetáčení z bříška. To vždycky jakoby zavolá a já ho překulím na záda, jinak začne hýkat :-) a to je po pár minutách poměrně únavné. Hodně Maxovi čtu různá říkadla, krátké pohádky a on na ně moc hezky reaguje. Na koho ale začal reagovat opravdu krásně je jeho tatínek, to se vždy úplně rozzáří :-)
Maxík je prostě náš šikulka a je s ním stále větší sranda :-) Příště  už budu psát o pvních Vánocích s naším chlapečkem :-) na Vánoce se už moc těším! Přeji všem spokojené a krásné Vánoční svátky, plné pohody a klidu :-)

III.

V tomto příspěvku zavzpomínám na první dny a následně měsíce našeho Maxíka a také na mé uplakané šestinedělí :-) 
A ještě jsem úplně zapomněla napsat, že se Max narodil v úterý 25. 6.2013 ve 12:55


PRVNÍ DVA MĚSÍCE PO PORODU

Když si vzpomenu na pár hodin po porodu, stále pociťuji velkou euforii, úlevu a jakýsi vnitřní klid, který ve mě byl. Když jsme poprvé spatřili Maxíka, byl to neskutečně krásný pocit, vidět jej konečně na živo :-) Před tím jsem všude četla, že někteří rodiče mohou být zklamaní z prvního dojmu  právě narozeného děťátka, že může být otlačené, krabaté, rozmočené :-) a nevím co ještě, prostě ošklivé a možná teď budu znít trochu nafoukaně :-) ale Maxík se mi opravdu líbil, byl krásný :-) fakt, nekecám! Klučíčka mi hned přiložili na tělo, a po dlouhém focení tatínkem, nám Maxíka odvezli na novorozenecké oddělení. Chvíli jsem si na sále odpočala a pak jsem se rozhodla zavolat mé kamarádce Jindřišce, které se ve stejný den před rokem narodila dcerka Terezka. Rozhovor jsem začala přáním krásných prvních narozenin malé Terezce, a pak jsem jen tak mezi řečí pronesla, že jsem asi před půl hodinou porodila :-)) Jindřiška z toho samozřejmě byla vedle a nemohla mi to uvěřit. Roman s radostí, ale a velkým dojetím rozesílal sms s oznámením o narození Maxíka. Potom mě převezli na pokoj. Chtěla jsem původně nadstandart, ale byly všechny obsazené. Nakonec jsem ale byla moc ráda, že jsem první dva dny strávila na pokoji, kde byly ještě dvě maminky a jejich miminka. Mimochodem oběma se narodili taky kluci :-) Já rodila v úterý, druhá mamka v pondělí a ta třetí v neděli, takže jsem se mohla ptát na plno pro mě nových věcí, a ony mi trpělivě radily. Byly obě dvě moc slušné a pohodové! I když jsem Maxe přikládala dle rad sestřiček, Maxík celou první noc proplakal! Nevěděla jsem, co si s ním počít! Bylo mi ho tak líto a také jsem brečela  :-( Šla jsem tedy jezdit s postýlkou na chodbu, abych nebudila ostatní. Chvíli to mělo úspěch, ale pak řev začal na novo! Vyběhla sestra a vynadala mi, že tam budím celé oddělení a vrazila Maxovi dudlík a trochu glukózy! Byl klid celou noc, ale později jsem se dozvěděla, že takto se postupovat nemá. Ale mě v tu chvíli bylo dobře, protože můj chlapeček přestal plakat.

Další večer jsme už byli na nadstandartu a já stále neměla mlíčko. Takže zase glukoza ve stříkačce a následoval klid. I když mi laktační poradkyně řekla plno rad a půjčila mi odsávačku, do pátku kdy nás propustili, jsem se nerozkojila. Cestou z porodnice jsme koupili doporučenou umělou výživu a Maxe doma krmili stříkačkou.

Když jsme přijeli domů, začali moje hormony nějak reagovat na pár drobků na lince, na neutřenej prach a hlavně neviděly žádnou květinu, kterou očekávaly :-))) Ztropily obrovskou scénu a výsledkem byla váza plná květin :-) Tatínek totiž poněkud špatně rozumněl výtce sestřičky, že do nemocnice květiny nepatří a nevzpomněl si, že doma je doma, a tam platí úplně jiná pravidla. Záměrně píši o hormonech, protože to jsem prostě nebyla JÁ! Opravdu jsem se chovala divně, a hlavně s tím nešlo nic dělat! Byla jsem nešťastná, a nervózní, v tomto duchu se neslo celé šestinedělí. A přitom byl Maxík tak hodné miminko, vůbec nebrečel, jen když měl hlad, a spal třeba i čtyři hodiny v kuse, a v noci spal celou noc! Ale hromony s novou rolí a celkovou změnou celého rodinného režimu vyvolaly bohužel možná až poporodní depresi. Hrozně mě deprimovalo, že nekojím! Z toho jsem byla vážně nešťastná a od toho se vše odvíjelo :-( I přes všechny rady a odsávačky, se Maxík nechtěl přisát! Mlíčka jsem měla docela hodně, ale udělala jsem velkou chybu, že jsem začala dávat umělé mléko do lahviček se savičkou... No a Max už se potom nechtěl namáhat a já neměla srdce ho nechat vyřvávat, když měl hlad. Časem jsem se s nekojením smíříla a hodně se mi psychicky ulevilo.  To co mi také hodně vadilo a příště bych to už nedovolila, byly neustálé návštěvy všeho druhu, které se u nás střídaly jak na běžícím páse! Pohoštění, celkové napětí, péče o novorozeně, to vše mi moc nepřidávalo. Byla to moje chyba, manžel mi říkal, že návštěvy necháme na později. Ale já to nějak těm všem nedokázala říct. Takže tímto chci všem budoucím maminkám a tatínkům doporučit, aby opravdu návštěvy zakázaly, nebo povolili jen krátké návštěvy. Ono to fakt hodně vyčerpá a rozhodí celý denní rytmus. Asi týden po porodu, jsme vyrazili ven, musela jsem zařídit spoustu těch formalit, jako bylo vyzvednutí rodného listu, přihlášení na pojišťovnu atd. Maxík vše zvládal perfektně! Dále následovaly každodenní dlouhé procházky Borským parkem. Bylo hezké léto, takže se to všchno dalo zvládnout.

Hned druhý den po propuštění z porodnice k nám přišla Maxíkovo lékařka, MuDr. Šubrtová, musím ji tady zmínit, protože na nás udělala velký dojem, a máme ji i se sestřičkou Verunkou, moc rádi! Preventivní prohlídky a očkování jsme absolvovali vždy bez problémů, bez žádné reakce na očkovací látku. Jediná taková komplikace byla, že se Maxovi špatně hojil pupíček, tak mu byla předepsána lokální antibiotika a rána se krásně dohojila. Max měl také novorozenecké akné, které mu ale samo vymizelo asi kolem čtvrtého měsíce. Občas jsem pupínky namazala Sudo cremem, ten uhříky aspoň trošku zklidnil, ale jak bylo vedro, objevovaly se každým dnem nové a nové pupínky. K povinnému očkování jsme přidali ještě vakcínu proti pneumokokům.  Objevily se také u chlapců klasické potíže s nadýmáním, které částečně vyřešil fenyklový čaj a podávání Espumisan kapiček. Jak jsem psala výše, Max byl opravdu hodné miminko (on ale i nadále je :-) Když se ale občas stalo že ho nadýmání možná i koliky trápily hodně a on plakal, moc nám pomohla zavinovačka SwaddleMe, kterou mi půjčila Jindřiška. V té se zázračně zklidnil a krásně spinkal.

 Také jsem ocenila cestovní postýlku od Nuna, kterou jsme umístili do obýváku. Nemusela jsem tak celý den lítat nahoru do patra, a Maxík v ní byl moc spokojený, i když spal nebo si jen tak hrál. V noci jsme si zase nemohli vynachválit chůvičku Angel care, která je zároveň i monitorem dechu. Asi třikrát se nám stalo, že nás v noci probudilo právě její upozornění, že se Max zapomněl nadechnout! Byla jsem samozřejmě vyděšená, ale bylo to jen chvilkové vynechání dechu, které neznamenalo žádnou komplikaci. Monitor dechu mi dával klid, a já mohla v klidu spát.
Celé tyto dva první měsíce byly až na mé šestinedělí krásné! Maxík byl ukázkovým novorozenětem a kojencem, které nám změnilo celý náš dosavadní život. Je to náš smíšek, který rozdává všem kolem dobrou náladu a pozitivní energii. Někdy se ptám, po kom ten kluk vlastně je?!

II.

Tento blog jsem se rozhodla psát, až když bylo Maxíkovi 5 měsíců, proto se zpětně vrací v mých myšlenkách a zkouším si vzpomenout na vše důležité, dnes napíši o tom, jak se mi ulevilo od zvracení a začala jsem si své těhotenství užívat :-)

BŘEZEN 2013 AŽ DO PORODU...

Vzpomínám si na toto krásné jaro, i když napadl ještě poslední sníh, bylo nádherně! Plno slunce a všude bílo, mě nebylo špatně a mohla jsem si tak zařizovat potřebnou výbavičku. Vždycky jsem se na to pořizování moc těšila. Takže jsem se začala zajímat o vše možné i nemožné. Vždycky, když se mi něco zalíbilo, začala jsem hledat recenze a testy, ležela jsem v nich opravdu nespočet hodin a když jsem šla večer spát a zavřela oči, začal kolotoč myšlenek a různých vybavujících se obrázků např. kočárků, lehátek, přebalovacích pultíků... ještě než jsem otěhotněla, věděla jsem téměř na 100% že naším kočárkem bude Bugaboo cameleon, to byla moje láska :-) hned na první pohled, všechny testy vycházely dobře! Cena byla vysoká, ale nějak nám to zase tolik nevadilo. Ale jak jsem nad tím vším tak přemýšlela a začala počítat, co všchno bych ještě ke kočárku musela dokoupit, a taky to že bydlíme hned u borského parku, kde bych spíš potřebovala težší kočár, tak jsme se nakonec rozhodli pro Maxi Cosi Mura 4, a musím říct, že jsem s ním maximálně spokojená!!! Pořídila jsem si ještě golfky NUNA Pepp, jelikož mám menší auto a přece jenom je Mura dost težká, takže na nákupy a na takové to rychlé vyjíždění je NUNA super! Nacvaknu autosedačku a jedem, a až bude Maxouš větší, bude mít už připravené golfky. Skoro všechno jsme nakoupili v Chebu v Ondálkovi, kam jezdím i nyní, když něco potřebuji, jsou tam ochotní, znalí a velice schopní pracovníci, mají i e-shop, ale mě se u nich na prodejně tak moc líbí, že si udělám z Plzně výlet, nakoupím, pozdravím mojí kámošku ze zdrávky Romanku a je to!
Když se těhotenství začalo blížit ke konci, začala jsem mít potíže s otvíráním děložního hrdla. Naštěstí se to klidem upravilo a my mohli zařizovat pokojíček. Skoro vše jsem nakoupili v Ikea. A až na matraci, která je už teď proleželá, jsem také se vším spokojená. Původně jsem chtěla a taky jsem všude hrdě říkala :-) že Maxík bude spinkat od malička ve svém pokojíčku, ale to víte že jsme potom co jsme si ten uzlíček donesli domů, neměli to srdce nechat tak křehké miminko někde ležet samotné! Pokojíček díky mému hnízdění :-) musel být celý zařízený a zhotovený již dva měsíce před porodem, s čímž chvílemi trošek bojoval manžel. Po návštěvě předporodní maxi lekce na Lochotíně v pokojíčku přibyly ještě tašky sbalené do porodnice :-))

Předporodní lekce byla velice přínosná! Nejenom, že jsme se dozvěděli hodně o samotném porodu, povětšinou věci, které v knihách nenajdete, spíše to byly věci z praxe, ale hlavně to, co nám opravdu hodně pomohlo! Bylo to právě seznámení se z prostředím a organizací příjezdu do porodnice a celkově průběhem porodu. Také přibyly věci, které v seznamu do porodnice nebyly napsané. Např. bonbóny z hroznového cukru-můžu vřele doporučit, dodaly mi energii po celou dobu porodu, dále se mi velice hodila minerální voda ve spreji, ta byla skvělá na osvěžení, a po porodu byl super nafukovací kruh na kterém jsem seděla, protože jinak bych asi raději jenom stála :-)
Samotný porod byl nakonec pohodový! Píši nakonec, protože jsem se ho tolik bála, celé těhotenství jsem přemlouvala doktory, aby mi indikovali plánovanou sekci :-) byla jsem si jistá, že prostě nebudu rodit spontánně, ale pěkně císařem :-) teď se musím smát, když si na to vzpomenu. A přesto, že byl Max opravdu na mé tělo maximální (3620g, 52 cm), tak přes malou komplikaci ke konci porodu, jsem zvládla díky skvělému týmu lochotínské porodnice, porod skvěle. Před porodem jsme se domluvili s manželem, že u porodu nebude! Vím, zní to možná v dnešní době propagace mužů u porodu, poněkud divně, ale já si prostě myslela jako zdravotní sestra, že to není pěknej pohled a že je to ženská záležitost. Vlastně já si to myslím částečně furt. Ale můj muž nakonec byl celou dobu semnou a moc mi pomáhal a byl mi velkou oporou, když ale porod finišoval, vyhodila jsem ho ven    :-))  navíc nastala ta zmiňovaná komplikace: Max se nějak nemohl posunout dál, a začaly mu klesat ozvy, porodník zavolal další lékařku, která mi potom zatlačila na břicho a Maxík byl venku. On si totiž uděla z ručky kravatu a jakoby se chtěl oběsit :-)) začali mu tam hned říkat ty náš malej sebevrahu :-) Teď to zní samozř. jinak než při porodu! Měla jsem s manželem pěkný strach, když jsem viděla ty pohledy zdravotníků, jako že se něco děje! A manžel, který čekal na chodbě taky moc nevydýchával ten frmol, co se děl při volání dalšího týmu! Nakonec ale všechno dobře dopadlo a Max byl na světě :-) náš milovaný Maxík :-)

I.

Všichni známí i neznámí, tady na tomto blogu budu psát jakýsi deníček našeho vymodleného klučíka Maxe :-) Možná bude blog "pouze" deníčkem právě pro něj nebo pro nás,  nebo naši příbuzní a známí si tak mohou "kontrolovat" co je zrovna nového v životě Maxíka, a některé čerstvé maminky si tady mohou třeba najít i nějakou tu radu, nebo se uklidnit, že i jiné děti dělají stejné věci jako ten náš divoch nebo divoška. Berte mne ale prosím s rezervou :-) Tak začínáme...



NEŽ SES MAXÍKU NARODIL...
... předcházelo tomu mnoho starostí a problémů, které jsme začali řešit, a se kterými nám pomáhal tým lékařů z Natalartu, který nám pomohli splnit si náš sen, aby ses narodil právě Ty :-) Když jsme v daný den měli zjistit zda jsem otěhotněla nebo ne, byl krásný podzim a my se akorát chystali na výlet do Františkových Lázní, za mou mamkou, která tam byla na lázeňském pobytu. Na testu, který jsem si nechtěla strachy, že bude opět negativní udělat, se objevily dvě čárky-no spíše ta druhá byla taková duší :-) ale byla tam!
Později nám bylo v Natalartu potvrzeno na 100% , že jsem opravdu těhule! Byli jsem šťastní, a pomalu jsme se ani nedokázali s touto novou a krásnou informací srovnat. Nemohli jsme tomu uvěřit. Přes všechny potíže a problémy, s hyperstimulačním syndromem a nevím čím vším, si začal pomaloučku růst, Maxi. Zhruba od šestého týdne těhotenství, se mi objevily nevolnosti. Nebyly to ale jen nauzey nebo občasné zvracení, ale ze dne na den jsem ulehla do postele a nemohla jsem dojít ani na wc! Bylo mi tak zle, že jsem v sobě neudržela ani trošku vody. V ordinaci, kde jsem pracovala, jsem musela paní doktorce říct, že nezvládnu dojít do práce, natož odebírat pacientům krve. Byla jsem z toho opravdu špatná, protože jsem způsobila mé milované lékařce potíže s hledáním nové sestry a vše kolem toho! Nikdy jsem v zaměstnání nechyběla jen tak, a když jsem měla třeba anginu nebo zánět dutin, nechtěla jsem to ani v práci říct, protože jsem do práce chtěla chodit! Takže k fyzickým potížím se přidaly i ty psychické. Když jsem zhubla z mých 51 kg na 43 Kg a omdlela jsem vyčerpáním, tak mě manžel odvezl do Natalartu. Před tím jsem si furt říkala, že to nějak zvládnu a že to přejde :-) Poslali mě okamžitě na Lochotín, kde mě hospitalizovali. Moc se mi tam ulevilo, začala jsem dokonce i jíst, naši mi přivezli kuřecí řízky, na které jsem měla chuť. Jak asi to tělo bylo vyhladovělé, tak jsem měla každou minutu chuť na něco jiného a psala jsem Romanovi každou chvilku esemesku, ať mi doveze sushi, nebo svíčkovou, nebo zmrzlinu... byl táááák trpělivý a všechno to zvládal přede mnou v klidu a tím mi moc pomohl, ikdyž mi přivezl dle mých chutí jen to, co bylo napsané v té poslední esemesce :-) ! Po týdnu mě pustili a když přestali účinkovat léky, kterýma mě v nemocnici nadopovali, tak se zvracení zase vrátilo. Měla jsem k dispozici Torecanové čípky a s těma jsem to tak nějak ukočírovala, že jsem mohla alespoň trochu fungovat. Ale až od 5.měsíce těhotenství jsem/jsme si můj jiný stav začali teprve užívat :-) ale o tom, až v dalším příspěvku :-)