I.

Všichni známí i neznámí, tady na tomto blogu budu psát jakýsi deníček našeho vymodleného klučíka Maxe :-) Možná bude blog "pouze" deníčkem právě pro něj nebo pro nás,  nebo naši příbuzní a známí si tak mohou "kontrolovat" co je zrovna nového v životě Maxíka, a některé čerstvé maminky si tady mohou třeba najít i nějakou tu radu, nebo se uklidnit, že i jiné děti dělají stejné věci jako ten náš divoch nebo divoška. Berte mne ale prosím s rezervou :-) Tak začínáme...



NEŽ SES MAXÍKU NARODIL...
... předcházelo tomu mnoho starostí a problémů, které jsme začali řešit, a se kterými nám pomáhal tým lékařů z Natalartu, který nám pomohli splnit si náš sen, aby ses narodil právě Ty :-) Když jsme v daný den měli zjistit zda jsem otěhotněla nebo ne, byl krásný podzim a my se akorát chystali na výlet do Františkových Lázní, za mou mamkou, která tam byla na lázeňském pobytu. Na testu, který jsem si nechtěla strachy, že bude opět negativní udělat, se objevily dvě čárky-no spíše ta druhá byla taková duší :-) ale byla tam!
Později nám bylo v Natalartu potvrzeno na 100% , že jsem opravdu těhule! Byli jsem šťastní, a pomalu jsme se ani nedokázali s touto novou a krásnou informací srovnat. Nemohli jsme tomu uvěřit. Přes všechny potíže a problémy, s hyperstimulačním syndromem a nevím čím vším, si začal pomaloučku růst, Maxi. Zhruba od šestého týdne těhotenství, se mi objevily nevolnosti. Nebyly to ale jen nauzey nebo občasné zvracení, ale ze dne na den jsem ulehla do postele a nemohla jsem dojít ani na wc! Bylo mi tak zle, že jsem v sobě neudržela ani trošku vody. V ordinaci, kde jsem pracovala, jsem musela paní doktorce říct, že nezvládnu dojít do práce, natož odebírat pacientům krve. Byla jsem z toho opravdu špatná, protože jsem způsobila mé milované lékařce potíže s hledáním nové sestry a vše kolem toho! Nikdy jsem v zaměstnání nechyběla jen tak, a když jsem měla třeba anginu nebo zánět dutin, nechtěla jsem to ani v práci říct, protože jsem do práce chtěla chodit! Takže k fyzickým potížím se přidaly i ty psychické. Když jsem zhubla z mých 51 kg na 43 Kg a omdlela jsem vyčerpáním, tak mě manžel odvezl do Natalartu. Před tím jsem si furt říkala, že to nějak zvládnu a že to přejde :-) Poslali mě okamžitě na Lochotín, kde mě hospitalizovali. Moc se mi tam ulevilo, začala jsem dokonce i jíst, naši mi přivezli kuřecí řízky, na které jsem měla chuť. Jak asi to tělo bylo vyhladovělé, tak jsem měla každou minutu chuť na něco jiného a psala jsem Romanovi každou chvilku esemesku, ať mi doveze sushi, nebo svíčkovou, nebo zmrzlinu... byl táááák trpělivý a všechno to zvládal přede mnou v klidu a tím mi moc pomohl, ikdyž mi přivezl dle mých chutí jen to, co bylo napsané v té poslední esemesce :-) ! Po týdnu mě pustili a když přestali účinkovat léky, kterýma mě v nemocnici nadopovali, tak se zvracení zase vrátilo. Měla jsem k dispozici Torecanové čípky a s těma jsem to tak nějak ukočírovala, že jsem mohla alespoň trochu fungovat. Ale až od 5.měsíce těhotenství jsem/jsme si můj jiný stav začali teprve užívat :-) ale o tom, až v dalším příspěvku :-)